Niccolo Paganini
Narodil se 27. října 1782, Janov - 27. května 1840, Nice
"Všichni lidé zešíleli", napsal reportér o Paganiniho prvním recitálu v
Paříži... "bylo to božské i ďábelské nadšení zároveň". Paganini, tato
populární hvězda své doby, zdvíhal ze sedadel přítomné kdekoliv, kam
zavítal, a v Evropě bylo jen málo míst, kde nehrál. Obecenstvo a kritici
(většina z nich) nadšeně hovořili o zázračné, nepředstavitelné hře
"největšího houslisty všech dob". Jeho osobnost se stala magnetem, jeho
zjev mýtem a jeho hra čímsi "velkým a s ničím nesrovnatelným".
Niccolo, jehož učil či spíše nutil hrát na housle jeho otec tvrdými
způsoby při kterých omdléval a otec ho trápil hlady a žízní. Těmito
krutými podmínkami ovšem nabyl mimořádné zručnosti, rychle zvládl
veškeré techniky a začal vymýšlet své vlastní. V patnácti letech podnikl
své první koncertní turné po jižní Itálii a ve třiadvaceti složil svých
čtyřiadvacet známých capricií pro sólové housle. Jeho početná tvorba
dále zahrnuje šest houslových koncertů, řadu sonát pro housle a housle a
kytaru a variace na Rossiniho témata.
V roce 1805 se stal hudebním ředitelem na dvoře kněžky Elisy Lucca
sestry Napoleona. Ale slávu a štěstí mu přinesla kariéra virtuóza
neustále putujícího z místa na místo. Tento okouzlující člověk dovedl se
svými houslemi provádět neuvěřitelné věci a využít technik pizzicata a
stacata jako nikdo před ním. Dostavníkem procestoval celou Evropu včetně
Británie, spolu se svým synem Achillem navštívil nejodlehlejší místa a
někdy koncertoval i třikrát týdně. Například během svého turné po
Německu, Polsku a Čechách v letech 1828-1831 navštívil 40 měst a
městeček. Nepochybně toto nadměrné cestování, přepracování a i další
výstřelky mu podlomily zdraví a způsobily jeho předčasnou smrt. Po roce
1834 s koncertováním téměř přestal. Když se k jeho dalším nemocem
přidala ještě tuberkulóza, vrátil se do Parmy, kde zažíval své první
úspěchy, koupil si zde dům a dal se do reorganizace dvorního orchestru
arcivévodkyně. Jeho plány se však dostali do ostrého rozporu a názory
hudebníků a dvořanů, takže se jich nakonec vzdal.
V posledních letech svého života byl Paganini znechucený, opuštěný
a smrtelně nemocen. Vložil peníze do pařížského kasína (Casino
Paganini), ale přišel o ně., když se kasíno muselo zavřít. Ve snaze
nalézt teplo a zdraví se uchýlil do Nice, kde v roce 1840 zamřel.
Zanechal své sestře, synovi Achillovi a své někdejší milence, Antonii
Bianchi, velké bohatství, čítající 22 vzácných nástrojů, včetně
jedenácti stradivárek, dvou amátek a čtyř guarnerek. Paganiniho celý
život sužovaly rozličné nemoci, zvláště priapismus; podle dnešních
výzkumů také trpěl Marfanovým syndromem, čímž se dá vysvětlit jeho
nezvyklý zjev a mimořádná roztažitelnost ruky. Později se také nakazil
syfilidem a na jeho následky zemřel. V té době se tato nemoc ještě
léčila pomocí rtuti, která sice nemoc částečně omezuje, ale je toxická a
má řadu nežádoucích vedlejších účinků. Ke konci života též trpěl
onemocněním hrtanu, což mu velice ztěžovalo mluvení.
Skladatelův odkaz: 250 děl