Bohuslav Martinů
Narodil se 8. prosince 1890, Polička - zemřel 28. srpna 1959, Liestal, Švýcarsko
Martinů byl synem českého ševce, narodil se ve věžní místnosti zdejšího
chrámu svatého Jakuba. Byl zázračným dítětem ve hře na klavír a skladbě.
Na pražské konzervatoři, kterou navštěvoval v letech 1906-10, prošel
několika odděleními - studoval hru na housle, klavír a varhany. V letech
1920-23 působil jako houslista v České filharmonii. Nadále ale skladbu
studoval soukromě; ovlivněn českou hudební tradicí, impresionismem
Claudie Debussyho a literární dekadencí. Teprve když měl za sebou první
závažné kompozice, stal se v roce 1922 žákem Josefa Suka.
V roce 1923 odešel do Paříže studovat u Alberta Roussela
(1869-1937), což byl počátek jeho celoživotního putování. V Paříži byl
ovlivněn neoklasicismem, zvláště Stravinským, a rovněž jazzem, To
přivedlo Martinů ke komponování skladeb inspirovaných lidovou hudbou,
počínaje pantomimickým baletem Špalíček. Stejně tak jako Stravinskij i
Martinů záhy a s úspěchem koketoval s jazzem, například v Jazzové suitě
a baletu Kuchyňská revue, nebo v opeře Tři přání. V důsledku hospodářské
krize třicátých let obrátil svou pozornost ke komorní hudbě.
Nejvýrazněji ovlivnil Martinů neoklasicismus s hudební formou concerta
qrossa, pocházející ze 17. století. Ta se mu stala základem pro řadu
nových děl. V předvečer podepsání Mnichovské dohody, která Martinů
trvale oddělila od rodné země, zkomponoval i přes velké pracovní
vytížení Polní mši na texty Jiřího Muchy a žalmů. Odkryl v ní své
hluboké emoce a bolest i přes zdánlivě nezaujatý postoj k politické
situaci. Výmluvné je věnování Československým dobrovolníkům na
francouzské frontě.
Klíčovým dílem Martinů třicátých let se stala "opera snů"
Julietta. V tomto díle opouští svůj geometrický neoklasicistní styl, aby
prozkoumal iracionální svět představ s jeho na fantazii založenou
"snovou logikou". V hudbě, která je spojena se stále unikající krásnou
Juliettou, použil Martinů harmonický postup moravské modulace, později
nazývaný v martinůovské literatuře jako "Juliettin spoj". Tento spoj byl
použit např. i v závěrečné části Tarase Bulby Leoše Janáčka a je velkým
momentem pozdních skladeb Martinů jako "ideé fixe". Spoj se ve skladbách
nevyskytuje příliš často, ale svou nápadností na sebe strhává pozornost.
Ve Spojených státech pak Martinů usiloval o nový lyrismus, který nebyl v
tehdejší soudobé hudbě nijak rozšířen. V období čtyřicátých let nabýval
fantazijní prvek v tvorbě Martinů stále větší důležitosti. Symfonie z
válečného období komponované pro americké orchestry jsou pozoruhodné
svou spontánností, logickým uspořádáním celku, rytmickou svěžestí a
silně synkopovanou melodií. Vzácnou harmonickou čistotu a především
nedefinovatelnou "českou aurou" připomíná pozdní tvorbu Antonína
Dvořáka.
V padesátých letech získal Martinů dostatečnou odvahu a našel i
technické prostředky, které mu umožnily vytvářet díla plná fantazie a
nespoutaného výrazu i při zachování smyslu pro formu. Tento umělecký
přístup obohatil jeho pozdní velké kompozice jako jsou "Symfonické
fantazie" (Symfonie č. 6) a průzračné dílo "Fresky Pierra della
Francesca", v nichž kultivovaná neoimpresionistická struktura předchází
principy aleatoriky a navozuje nekonečný svět imaginace. Souběžně s
těmito díly komponoval řadu skladeb s lidovými náměty, tzv. "pozdravy
domů", které ilustrují jednoduchost a neobyčejnou čistotu výrazu. V
posledních letech svého života se Martinů bez přehnané a závažné
sentimentality začínal znovu obracet k základním otázkám lidské
existence. Tato tendence je zřejmá v Řeckých pašijích a v "Eposu o
Gilgamešovi" a především v instrumentálních skladbách jako jsou
"Paraboly" a Koncert č. 4 pro klavír "Inkantace".
Bohuslav Martinů zemřel 28. srpna 1959 ve švýcarském Liestalu a byl
pohřben, podle vlastního přání, na Sacherově pozemku na Schönenbergu. V
roce 1979 byly jeho pozůstatky převezeny do rodné Poličky, kde byl
pohřben vedle své ženy Charlotty, zemřelé v předcházejícím roce. V
rodném městě je také zbudován jeho památník a muzeum. Se svojí ženou se
seznámil v cirkuse. Po představení za ní zašel a beze slova jí strčil do
ruky papírek se svojí adresou. Jeho žena ve knížce Můj život s
Bohuslavem Martinů napsala že to byl jeho "nejodvážnější čin jaký kdy
udělal".
Skladatelův odkaz: 383 děl