Hector Berlioz

Narodil se 11. prosince 1803, Cote St. André, Grenoble - zemřel 8. března 1869, Paříž

    Berliozovy rodiče připravovali malého Hectora na kariéru lékaře a jeho zálibu v hudbě mu tolerovali jen jako koníčka. Říká se, že jeho první zkušenost z pitevny jej dokázaly od studia medicíny zcela odradit. V osmnácti letech odešel žít do Paříže a rychle se stal proslulý tím, že stával na koncertech a zahrnoval urážkami dirigenty, kteří si dovolily upravovat hudbu, kterou hráli. Přezíravé poznámky směřující na ředitele pařížské konzervatoře, jemuž se dostala do rukou skladatelova přihláška, způsobily, že byl bez milosti odmítnut. Když byl roku 1823 přijat začal pod vedením Lesueur studovat kompozici, dalším jeho důležitým učitelem byl český skladatel Antonín Rejcha. V roce 1824 zkomponoval své první podstatnější dílo Messe solenelle (slavnostní mši), která byla dlouho považována za ztracenou, v roce 1992 však byla objevena.

   V mezidobí se u něj vyvinula vášeň pro literaturu stejně silná jako pro hudbu. Goethe mu nabídl ke zhudebnění Osm scén z Fausta, ale Shakespeara se Berliozovi zdál bát inspirativnějším. Skrze Shakespeara se rovněž seznámil s irskou herečkou Harrietou Smithsonovou, která ztvárňovala Ofélii v putovním představení Hamlet. Berliozovo okouzlení nebylo opětováno a jeho emociální zmatek nalezl své vyústění v jednom z klíčových děl romantismu, Fantastické symfonii.

   Berlioz ignorován Harrietou navázal vztah s pianistkou Camille Mokeovou, ten však skončil, když se Camille provdala za skladatele Ignáce Pleyela (1757-1831), zatímco si Berlioz užíval studijního pobytu v Římě. Během tohoto pobytu uspokojoval požadavky svých učitelů na konzervatoři tím, že jim pravidelně posílal střízlivější přepracování svých dřívějších prací, zatímco pracoval na partiturách, o nichž věděl, že se setkají z jejich nesouhlasem, předehrál Rob Roy a Král Lear a pokračování Fantastické symfonie.

   Po svém návratu do Francie se opět setkal s Harrietou Smithsonovou. Tentokrát byl cit oboustranný, za rok se vzali a brzy se jim narodil syn. Berlioz, který nyní potřeboval zvýšit svůj příjem, se kromě komponování věnoval i psaní hudebních kritik, což činil s předvídatelnou pronikavostí a neúctou k autoritám. Jeho manželské štěstí však nemělo dlouhého trvání a mladý skladatel se zapletl s nevalnou italskou operní zpěvačkou Marií Reciovou.

   Ačkoliv Berliozova hudba nenacházela ve Francii velký ohlas, byla nadšeně přijímána v ostatních částech Evropy, dokonce i na konzervatoři v Anglii. Berlioz byl kromě jiného oceňován pro svou barvitou a nápaditou orchestrální instrumentaci, oblast, v níž se skladateli nikdy nedostalo formálního hudebního vzdělání. Jeho geniální orchestrální úpravy byly intuitivním a nejtrvalejším přínosem k vývoji hudby. Své teorie vložil do knihy Pojednání o moderní instrumentaci a orchestraci.

   Po smrti Harriety v roce 1854 trpěl Berlioz výčitkami za to, jak s ní nakládal, což mu však nezabránilo se znovu oženit s Marií. Po dokončení oper Trójané a Beatrice a Benedikt se soustředil na psaní - včetně svých pamětí - a na dirigování svých skladeb, často s neslýchanou silou. Jeho druhá žena zemřela v roce 1862 a o pět let později byl opět zlomen ztrátou svého syna, lodního kapitána. Jeho vlastní zdraví se začalo rychle zhoršovat a v březnu 1869 zemřel ve věku pětašedesáti let.

   Hector Berlioz přesně vyhovoval pojetí romantického umělce 19. století - nekonvenční, vzpurný, impulzivní a vysoce citlivý. A podle romantického ideálu umění a života jeho hudba odrážela jeho temperament. Z jeho díla je neoprávněně známá především Fantastická symfonie a Rekviem, řada dalších jeho významných skladeb je dostatečně doceňována teprve dnes.

   Citace: Každý skladatel zná to trápení a zoufalství když zapomene myšlenky, které se nestihl zapsat. (Hector Berlioz)

Skladatelův odkaz: 124 děl