Italská výslovnost
Italština, nemá písmena k, x, y; h se sice velmi
vzácně píše, ale nevyslovuje. Souhlásky b, d, f, l, m, n, p, q, r, t se
vyslovují jako v češtině. Souhlásky d, t, n jsou vždy tvrdé (di, ti, ni - vyslovujeme dy, ty, ny).
Avšak některé souhlásky, se oproti češtině ve výslovnosti liší.
Příklady:
ca, co, cu, che, chi - ka, ko, ku, ke, ki
cia, cio, ciu, ce ,ci - ča, čo, ču, če, či
ga, go, gu, ghe, ghi - ga, go, gu, ge, gi
gia, gio, giu, ge, gi - dža, džo, džu, dže, dži
gli - lj
gn - ň
gua, gue, gui - gva, gve, gvi
scia, scio, sciu, sce, sci - ša, šo, šu, še, ši
sche, schi - ske, ski
s - vyslovujeme jako "s" na začátku slova, například staccato
(stakato), scala (skala), atd. Ovšem na
počátku druhé slabiky slov složených, vyslovujeme "s" jako "z" např. risoluto
(rizoluto). Stejně tak se "s" vyslovuje jako "z" přede všemi
samohláskami c, f, p, q, t např. esaltando (ezaltando).
z - se nejčastěji vyslovuje jako "c"; v některých případech se vyslovuje
jako "dz"
Zdvojené souhlásky cc, zz, bb apod. je nutné vyslovovat zdvojeně. V
praxi to vypadá tak, že se připravíme k vyslovení první souhlásky a po
kratičké přestávce (kterou by asi trvalo její vyslovení) vyřkneme
souhlásku druhou: například acciaccato - a-ča-káto, asprezza - aspre-ca
apod.
Přízvuk je u převážné většiny italských slov na druhé slabice od konce.
Některá slova mají přízvuk na třetí slabice od konce. Přízvuk na
poslední slabice se zpravidla označuje (např. sensibilità). Přízvuk na
čtvrté slabice od konce je v italštině vzácný.