Italská výslovnost

 

Italština, nemá písmena k, x, y; h se sice velmi vzácně píše, ale nevyslovuje. Souhlásky b, d, f, l, m, n, p, q, r, t se vyslovují jako v češtině. Souhlásky d, t, n  jsou vždy tvrdé (di, ti, ni - vyslovujeme dy, ty, ny).

Avšak některé souhlásky, se oproti češtině ve výslovnosti liší.
Příklady:
ca, co, cu, che, chi - ka, ko, ku, ke, ki
cia, cio, ciu, ce ,ci - ča, čo, ču, če, či
ga, go, gu, ghe, ghi - ga, go, gu, ge, gi
gia, gio, giu, ge, gi - dža, džo, džu, dže, dži
gli - lj
gn - ň
gua, gue, gui - gva, gve, gvi
scia, scio, sciu, sce, sci - ša, šo, šu, še, ši
sche, schi - ske, ski

s - vyslovujeme jako "s" na žačátku slova, například staccato (stakato), scala (skala), atd. Ovšem na počátku druhé slabiky slov složených, vysluvujeme "s" jako "z" např. risoluto (rizoluto). Stejně tak se "s" vyslovuje jako "z" přede všemi samohláskami c, f, p, q, t např. esaltando (ezaltando).

z - se nejčastěji vyslovuje jako "c"; v některých případech se vyslovuje jako "dz"

Zdvojené souhlásky cc, zz, bb apod. je nutné vyslovovat zdvojeně. V praxi to vypadá tak, že se připravíme k vyslovení první souhlásky a po kratičké přestávce (kterou by asi trvalo její vyslovení) vyřkneme souhlásku druhou: například acciaccato - a-ča-káto, asprezza - aspre-ca apod.

Přízvuk je u převážné většiny italských slov na druhé slabice od konce. Některá slova mají přízvuk na třetí slabice od konce. Přízvuk na poslední slabice se zpravidla označuje (např. sensibilità). Přízvuk na čtvrté slabice od konce je v italštině vzácný.