Takty základní a složené
Každou skladu dělíme na takty, které se oddělují kolmými taktovými čarami. Takty mají v
hudbě obrovský význam, udávají nám počet a hodnotu not, které se do taktu píší a zároveň řeší otázku akcentu (přízvuku). Díky
taktovým předznamenáním si dokážeme odvodit hodnotu doby a určit, jak se bude daná skladba počítat (viz článek o taktových dobách).
Zde jsou příklady taktových čar.
| Taktové čáry: | 1) jednoduchá čára - tato čára odděluje jednotlivé takty |
| 2) dvojitá čára - tato čára označuje závěr určitého úseky skladby, např. melodického motivu | |
| 3) repetice - ohraničuje úsek skladby, která se opakuje | |
| 4) ukončovací - tato taktová čára nám označuje konec skladby |
Základní takty, nebo také jednoduché, jsou dvoudobé a třídobé (existují i jiné například
jednodobé, ale ty se v praxi vyskytují ojediněle). To, o jaký takt se jedná poznáme podle číselného zlomku v předznamenání.
Horní číslo zlomku (čitatel), nám udává počet dob v taktu. Spodní číslo (jmenovatel), nám zase udává hodnotu
doby. Oba základní takty mohou existovat v mnoha variacích např. 2/2 (dvoupůlový); 2/4 (dvoučtvrteční); 2/8 (dvouosminový) atd.
nebo 3/2 (třípůlový); 3/4 (tříčtvrteční); 3/8 (tříosminový) atd.
Do jednoho taktu můžeme napsat noty různých velikostí, avšak součet jejich hodnot (dob), nesmí
přesáhnout počet dob daný taktovým předznamenáním. Jak jsme si již řekli hodnotu doby zjistíme z dolního čísla „zlomku“ v předznamenání.
Jako příklad si uveďme třeba takt 3/8 (tříosminový). Toto předznamenání nám říká, že do taktu můžeme napsat nejvýše noty o celkovém součtu
hodnot tří not osminových. Doba je tedy jedna osminová nota. V tomto taktu bude čtvrťová nota na 2 doby a šestnáctinová na 1/2 doby. Do taktu
se nám tedy „vejde“ jedna nota čtvrťová a jedna osminová, anebo 6 not šestnáctinových. Noty mohou být rozmanité, ale jejich součet nesmí
přesáhnout 3 noty osminové.
Pozor! V příkladu jsem úmyslně kvůli přehlednosti nepoužil trámců, viz pravidla níže.
Jak vidíte noty nemají pevně dané doby, doba se vždy určuje podle taktu. Noty mají pouze pevně
dané poměry vůči sobě. Velice často mi píší lidé, kteří si nedokáží správně spočítat skladbu. Jeden z hlavních problémů je ten, že mají ze
základních škol zafixováno v paměti, že čtvrťová nota je na jednu dobu, což ovšem platí jen a pouze ve čtvrťových taktech. Bohužel spousta
učitelů a učitelek na ZŠ toto učí stále a je to špatně. Mnohem podrobněji se zabývám touto problematikou v článku určení taktové doby a
její počítání.
Vraťme se zpátky k taktům, u obou základních taktů je akcent (přízvuk) pouze na první době, tj. na notě, která se nachází
bezprostředně za taktovou čarou. Takové době, ve které se nachází akcent, říkáme doba přízvučná (těžká). Všechny následují doby v základních
taktech jsou nepřízvučné (lehké).
Akcent (přízvuk) značíme podle jeho síly několika symboly a slovními zkratkami. Zde jsou uvedeny od nejslabšího po nejsilnější. Více o těchto symbolech a zkratkách naleznete v článku o dynamice.
Takty složené vzniknou kombinací taktů základních, dělíme je na pravidelné a nepravidelné.
Pravidelné takty vzniknou kombinací dvou, či více stejných základních taktů např. spojením dvou dvoudobých taktů vznikne takt
čtyřdobý (2+2=4), nebo spojením tří taktů třídobých vznikne takt devítidobý (3+3+3=9). Naproti tomu nepravidelný takt vznikne různou
kombinací taktu dvoudobého a třídobého. Touto kombinací nám vznikne, např. takt pětidobý (2+3=5 ale také 3+2=5), sedmidobý apod.
U taktů složených nám nejde o hodnotu doby (jmenovatel zlomku), ale o počet dob v taktu (čitatel zlomku).
Jelikož takty složené jsou kombinací dvou i více taktů základních, přenášejí se do nich i těžké doby
z těchto taktů základních. V taktech složených máme tedy několik přízvučných dob. Hlavní přízvuk je vždy na první době, toto pravidlo se nemění.
Ovšem podle kombinace máme určitý počet přízvuků vedlejších. Vedlejší přízvuk je vždy slabší než přízvuk hlavní.
Jako příklad si uveďme takt
pravidelný čtyřdobý, který je kombinací dvou taktů dvoudobých. Hlavní přízvuk je tedy na první době a vedlejší na době třetí, tedy přesně tam,
kde si můžeme představit první dobu druhého taktu dvoudobého.
U nepravidelných taktů nelze přesně říci na kterých dobách jsou vedlejší přízvuky, protože to závisí na kombinaci taktů základních. Například takt nepravidelný pětidobý může být kombinací 2+3 ale také 3+2. Tudíž vedlejší přízvuk může být buď na třetí, anebo na čtvrté době.
Snazšímu rozpoznání akcentů v taktech napomáhá samotná notace. Při spojování not do trámců se řídíme pravidlem, že trámec nesmí přesahovat začátky přízvučných dob. Mohou se vyskytnou i výjimky, ale pouze tehdy, má-li proto autor zvláštní důvod. V běžném notovém zápisu se akcenty na těžkých dobách většinou nevypisují, je tedy nutné si pamatovat, kde se jednotlivé akcenty nachází.
Takt celý se značí velkým písmenem C. Jako takt celý chápeme jakýkoli takt, kde nám počet dob souhlasí s hodnotou doby (4/4, 8/8, 12/12 atd.). Dohromady tvoří celek a jejich celkový součet se rovná jedné notě celé. V praxi se nejběžněji setkáme s případem, kdy takt celý chápeme jako 4/4.
Alla breve se značí velkým přeškrtnutým písmenem C, a je taktem 2/2 (dvoupůlovým). Občas se tento takt mylně zaměňuje za takt celý, ale na rozdíl od celého taktu je to takt základní a nemá vedlejší přízvuk.
Zde jsou uvedeny nejběžnější druhy taktů s vyznačenými akcenty.
Zvláštní výjimku v akcentech tvoří tzv. synkopy. Jedná se o přesun přízvuku z těžké doby na lehkou. Tudíž kdykoli budeme mít akcent na lehké době, jedná se o synkopu. Komplikace mohou nastat v případě, že určujeme akcenty v nepravidelných taktech. Zde totiž máme několik variant vedlejších přízvuků a použití synkop nás může zmást. Synkopy jsou nedílnou součástí například jazzové hudby, kde je přenesení přízvuku na lehkou dobu naprosto běžné a pro jazz typické.
